Zalesňování a opětovné zalesňování

Změna klimatu a lesní ekosystémy jsou úzce propojeny, přičemž klima ovlivňuje především rychlost, frekvenci, intenzitu a načasování teploty vzduchu, slunečního záření a srážek. Změna klimatu by mohla představovat hrozbu pro lesní ekosystémy a služby, zejména ve středomořských regionech, kde se očekává vyšší míra úmrtnosti stromů a lesních požárů v důsledku zvýšených teplot a sucha (EEA, 2016a; 2016b). Modifikované klimatické podmínky již vedly k negativním dopadům, jako jsou změny: složení a biologická rozmanitost lesních druhů, rostoucí míra, odolnost vůči škůdcům a chorobám, šíření invazivních druhů, režim lesních požárů a náchylnost lesů k požárům.

Lesy mohou působit jako úložiště uhlíku; mohou akumulovat atmosférický CO ₂ jako uhlík ve vegetaci a půdě. Lidské činnosti ovlivňující charakteristiky využívání půdy a lesnictví však mohou změnit koloběh uhlíku mezi atmosférou a suchozemskými ekosystémy, což vede k vyšším emisím CO2. Vzhledem k tomu, že lesy mohou fungovat jako propad uhlíku, jsou zahrnuty do mezinárodních politik (nařízení EU o LULUCF 2018/841) s cílem řešit změnu klimatu prostřednictvím procesů zmírňování změny klimatu i přizpůsobování se této změně; mělo by být upřednostněno propojení těchto dvou aspektů.

Projekty zalesňování a opětovného zalesňování mohou plnit tuto dvojí úlohu lesních ekosystémů. Zalesňováním (tj. přeměnou dlouhodobé nezalesněné půdy na les) se rozumí zakládání lesů tam, kde dříve žádné nebyly, nebo tam, kde lesy po dlouhou dobu chyběly (50 let podle UNFCCC). Opětovným zalesňováním se rozumí opětovná výsadba stromů na nedávno odlesněné půdě (tj. přeměna nedávno nezalesněné půdy v lese). Jsou-li tyto dva přístupy považovány za vzájemně se doplňující, mohou umožnit oboustranně výhodné možnosti politiky. Pokud jsou však oba postupy spravovány neudržitelně, mohou být kontroverzní, neboť mohou vést ke zničení původních nelesních ekosystémů (např. přírodních travních porostů).

Na mezinárodní úrovni byly zalesňování a opětovné zalesňování původně uznány jako zmírňující přístupy a byly prosazovány pro účely cílů pohlcování uhlíku. Mohou však také pomoci lesům přizpůsobit se změně klimatu snížením lidského tlaku (například omezením ničení nebo degradace stanovišť) a zlepšením propojení krajiny a snížením fragmentace (čímž se usnadní migrace druhů v podmínkách změny klimatu). Zalesňování a opětovné zalesňování může rovněž přispět k zachování ohnisek biologické rozmanitosti, předcházení degradaci půdy a ochraně jiných přírodních zdrojů (např. vody).

Udržitelné obhospodařování zalesněné nebo znovuzalesněné půdy pomáhá při provádění adaptačních opatření, neboť zachovává stav lesů a zaručuje ekosystémové služby, zejména na místní úrovni, tím, že snižuje zranitelnost vůči změně klimatu a úbytku biologické rozmanitosti. V případě neúrody v důsledku změny klimatu mohou lesy poskytnout místním komunitám záchranné sítě se svými produkty (např. se dřevem i nedřevěnými produkty, jako jsou zvěř, ořechy, semena, bobule, houby, léčivé rostliny). Lesy rovněž pomáhají regulovat tok vody a vodní zdroje prostřednictvím svých ekosystémových služeb souvisejících s hydrologií (např. ochrana základního toku, regulace bouřkového toku a regulace eroze). Kromě toho může výsadba stromů vytvořit nová stanoviště pro tolerantnější druhy a zvýšit biologickou rozmanitost, zejména pokud jsou upřednostňovány vícedruhové plantáže (výběr původních druhů a vyhýbání se invazním druhům, které jsou méně přizpůsobeny danému stanovišti). Zalesňování a opětovné zalesňování může rovněž kontrolovat degradaci půdy, hydraulická rizika a rizika sesuvů půdy a povzbuzovat místní komunity k agrolesnictví nebo lesnicko-pastoračním systémům, a vytvářet tak nové příležitosti k příjmům. A konečně, postupy obhospodařování lesů, jako je sklizeň sanitárních zařízení, mohou pomoci omezit napadení škůdci a chorobami.

Lesy jsou důležité nejen pro biologickou rozmanitost, ale také pro hospodářské činnosti, jako je obchod se dřevem a nedřevěnými výrobky a ekoturistika. V roce 2021 bylo v Evropě v lesnictví a těžbě dřeva zaměstnáno přibližně 473 100 osob. Celková hrubá přidaná hodnota (HPH) vytvořená odvětvím lesnictví a těžby dřeva v EU v roce 2021 činila 25 miliard EUR (Eurostat). Lesy jsou často považovány za esteticky příjemné pro odvětví cestovního ruchu: nabízejí různé možnosti pro pěší turistiku a cykloturistiku. Nové nebo obnovené lesy mohou vytvářet ohromující krajiny, které přitahují turisty hledající outdoorové zážitky. Turisty přitahují zejména aspekty biodiverzity, např. možnost pozorování ptáků. Z tohoto důvodu lze zalesňování a opětovné zalesňování považovat za příležitosti k přizpůsobení i pro odvětví cestovního ruchu. Týká se to případů, kdy jsou součástí regionálních nebo vnitrostátních strategií diverzifikace a podporují udržitelné formy cestovního ruchu, které respektují ochranu lesů a dokonce k ní přispívají. Prostřednictvím programu Agenda 2000 bylo zalesňování zamýšleno jako doprovodné opatření společné zemědělské politiky EU (SZP). Politiky EU v oblasti zalesňování podpořily výsadbu přibližně 2 milionů hektarů stromů na zemědělské půdě v období 1994–2015. Ačkoli je zalesňování v současné době považováno za strategii zmírňování emisí CO2, úroveň zalesňování se v posledních desetiletích snížila. Prostředky přidělené v rámci programů EU pro rozvoj venkova (2014–2020) plánovaly výsadbu dalších 510 000 hektarů.

Není k dispozici dostatek informací pro odhad podílu jehličnatých druhů oproti listnatým druhům v programech zalesňování a opětovného zalesňování. Podíl listnatých a smíšených lesů se však v Evropě v posledních desetiletích zvyšuje, i když v některých zemích stále převládá zalesňování jehličnany.

Do postupů zalesňování a opětovného zalesňování mohou být zapojeny různé zúčastněné strany v závislosti na velikosti a vlastnictví dotčené půdy. Vlády, nevládní organizace a organizace občanské společnosti, soukromý sektor a výzkumné instituce by měly být raději zapojeny do zajišťování přizpůsobení ve větším prostorovém a časovém měřítku. Zúčastněné strany by měly být zapojeny do fáze provádění postupů zalesňování a opětovného zalesňování (např. do výběru zalesněné nebo opětovně zalesněné plochy a do určování charakteristik výsadby stromů). Zúčastněné strany však hrají klíčovou úlohu ve fázi řízení zalesněných a opětovně zalesněných oblastí, neboť mohou přispět k opatřením zajišťujícím jejich růst, zachování a ochranu.

Většina evropských lesů je spíše v soukromém vlastnictví (přibližně 60 % zalesněné půdy) než ve veřejném vlastnictví (40 %) (informativní přehled EU). Proto postupy zalesňování a opětovného zalesňování často zahrnují soukromé vlastníky půdy, a aby byly úspěšné, musí je tyto zúčastněné strany přijmout překonáním institucionálních faktorů, jako jsou práva a přístup k lesům. K zalesňování dochází zejména výsadbou stromů na soukromých pozemcích, protože vlastníci půdy mohou očekávat větší příjmy než ze zemědělských postupů. Kromě toho bude zalesňování úspěšné, pokud soukromí vlastníci půdy přijmou účast na projektech zalesňování po dlouhou dobu.

Převedení vlastnictví větších oblastí společného lesa na místní komunity a souvisejícího příjmu založeného na lepším ukládání uhlíku by mohlo být do značné míry úspěšným faktorem přispívajícím ke zmírňování změny klimatu (primární), ale může také usnadnit zachování ekosystémových služeb, které jsou relevantní pro přizpůsobení na místní úrovni (např. služby regulace vody, ochrana půdy, lesní produkty atd.).

Sociodemografické charakteristiky vlastníků půdy (tj. velikost a držba zemědělského podniku), společenská přijatelnost zalesňování ze strany komunity (např. není v rozporu se zemědělskými cíli), jakož i dovednosti, znalosti a zkušenosti vlastníků půdy relevantní pro zalesňování a opětovné zalesňování mohou být faktory úspěchu/omezení pro přijetí těchto postupů.

Pro úspěch postupů zalesňování a opětovného zalesňování by rovněž mohlo být přínosné sdílení informací o synergiích mezi přístupy k přizpůsobování a zmírňování. Zemědělci by měli znát příležitosti (včetně příležitostí k uvedení na trh) a riziko zalesňování a/nebo opětovného zalesňování ve své půdě, a to jak pro účely zmírňování změny klimatu, tak pro účely přizpůsobování se této změně.

Zalesňování a opětovné zalesňování může změnit krajinu a související ekosystémové služby. Dobře řízené ekosystémy však mohou společnostem pomoci přizpůsobit se změně klimatu tím, že budou vytvářet četné sociálně-ekologické přínosy a podporovat dlouhodobé přístupy k přizpůsobování se změně klimatu.

Přijetí zalesňování a opětovného zalesňování jako adaptačních postupů začleněním cílů v oblasti zmírňování by mohlo pomoci překonat finanční překážky adaptace, neboť může těžit z financování uhlíku (CDM, REDD+, dobrovolné trhy s uhlíkem). Jakožto adaptační postupy mohou rovněž pomoci zvýšit vedlejší přínosy zmírňování změny klimatu na místní úrovni a místní schopnost vypořádat se se změnou klimatu.

Zalesňování a opětovné zalesňování může zajistit sociální, hospodářská a environmentální zlepšení, přispět k udržitelnému rozvoji (např. zvýšit produktivitu a odolnost půdy) a zajistit další tvorbu příjmů. Tyto postupy rovněž přispívají k zaručení ekosystémových služeb tím, že snižují zranitelnost vůči změně klimatu (tj. lesy pomáhají při regulaci přírodních zdrojů, kontrole hydrologických procesů a degradace půdy, zachování biologické rozmanitosti druhů a omezování napadení škůdci a chorobami).

Náklady by měly být vynaloženy na přípravu půdy, získávání a výsadbu druhů stromů, hnojení a oplocení půdy, kontrolu vegetace a na všechny postupy údržby a obhospodařování, zejména během prvních tří až pěti let. Náklady na údržbu se pohybují od průměrných 300 EUR na hektar během prvního roku až po přibližně 100 EUR na hektar během třetího roku (Evropský lesnický institut, 2000). Finanční prostředky jsou však poskytovány na podporu místních vlastníků půdy při zavádění postupů opětovného zalesňování a zalesňování. Podpora na zalesňování závisí na druzích stromů a pohybuje se od maximální výše přibližně 2400 EUR na hektar^–1 u eukalyptu po 4800 EUR na hektar^–1 u smíšených plantáží listnatých stromů. Kromě toho jsou vlastníkům půdy poskytovány kompenzace na pokrytí ztrát příjmů v důsledku zalesňování zemědělské půdy. Maximální částka 725 EUR na hektar^–1 rok^–1 se ve skutečnosti odhaduje pro zemědělce, jejichž příjmy pocházejí především ze zemědělské činnosti, zatímco 180 EUR na hektar^–1 rok^–1 se odhaduje pro jiné soukromoprávní osoby. Tyto náklady byly stanoveny nařízením Komise (ES) č. 1054/94 za účelem regulace finančního programu, které bylo přijato dne 5. května 1994.

Společná zemědělská politika (SZP) představuje hlavní zdroj finančních prostředků EU pro lesy.  Přibližně 90 % finančních prostředků EU na lesy pochází z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV). To zahrnuje postupy zalesňování a opětovného zalesňování. Celkem 27 % z 8,2 miliardy EUR stanovených na období 2015–2020 je vyčleněno na opětovné zalesňování, zatímco 18 % je určeno na zvýšení odolnosti lesů a 18 % na prevenci škod. SZP poskytuje finanční podporu venkovským oblastem, ale země EU se mohou rozhodnout financovat lesnická opatření prostřednictvím svých národních programů rozvoje venkova. Jak je uvedeno v kapitole VIII nařízení o rozvoji venkova1257/1999, tato finanční podpora se poskytuje pouze na lesy a plochy vlastněné soukromými vlastníky, jejich sdruženími, obcemi nebo jejich sdruženími.

Zdrojem financování pro tuto možnost přizpůsobení mohou být rovněž obchodní zájmy (protokolování) nebo příjmy z cestovního ruchu. Opětovné zalesňování a zalesňování může konečně vytvořit nové možnosti ekoturistiky. Mohou také kompenzovat negativní důsledky zimního cestovního ruchu, jako jsou změny horské krajiny způsobené např. sjezdovkami a související infrastrukturou.

Činnosti v oblasti zalesňování a opětovného zalesňování jsou způsobilé v rámci mechanismu čistého rozvoje (CDM), což je hlavní nástroj mezinárodní politiky v rámci UNFCCC, který spojuje zmírňování změny klimatu a přizpůsobování se této změně. 2 % uhlíkových kompenzací mechanismu čistého rozvoje se ukládají na financování Adaptačního fondu (čl. 12 odst. 8 Kjótského protokolu), a to i v případě, že projekty mechanismu čistého rozvoje formálně nemusí zahrnovat adaptační činnosti.

Iniciativa REDD (Snižování emisí z odlesňování a znehodnocování lesů) je rovněž užitečná pro financování ochrany lesů, zvyšování zásob uhlíku v lesních ekosystémech a nedávnou podporu udržitelného obhospodařování lesů s vazbou na oblast působnosti přizpůsobení.

Na mezinárodní úrovni mezinárodní dohody, jako je Kjótský protokol a Pařížská dohoda, vynakládají úsilí na podporu integrace přizpůsobování se změně klimatu a jejího zmírňování do lesních ekosystémů, ale tento potenciál dosud nebyl plně využit.

Na evropské úrovni zahrnuje přijatá strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030 v rámci Zelené dohody pro Evropu obnovu poškozených ekosystémů v celé Evropě tím, že do roku 2030 vysadí nejméně 3 miliardy dalších stromů. Jejím cílem je rovněž vypracovat pokyny pro zalesňování a opětovné zalesňování šetrné k biologické rozmanitosti, které uplatňují přírodě bližší lesnické postupy.

Lesní strategie EU do roku 2030 je jednou ze stěžejních iniciativ Zelené dohody pro Evropu a vychází ze strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030 .. Strategie přispěje k dosažení různých cílů: cíle EU v oblasti biologické rozmanitosti, jakož i cíle v oblasti snižování emisí skleníkových plynů do roku 2030, cíle v oblasti přizpůsobení se změně klimatu a klimatická neutralita do roku 2050. Strategie rovněž klade zvláštní důraz na cestovní ruch: uvádí, že Komise bude podporovat spolupráci mezi odvětvím cestovního ruchu, vlastníky lesů a službami ochrany přírody a stanoví normy a standardy pro ekoturistiku. Odvětví cestovního ruchu by mělo úzce spolupracovat se správci lesů na vývoji udržitelných produktů cestovního ruchu, které pozitivně ovlivňují lidské zdraví, aniž by měly negativní dopad na přírodní hodnoty zamýšlených destinací, zejména v chráněných oblastech.

FOREST EUROPE (Ministerská konference o ochraně lesů v Evropě) je celoevropský dobrovolný proces politiky v oblasti lesnictví na vysoké úrovni. Od roku 1990 je jejím cílem vypracovat společné strategie pro 46 signatářů (45 evropských zemí a EU) týkající se ochrany a udržitelného obhospodařování lesů.

Hlavním mechanismem financování zalesňování je SZP. Pravidla podpory pro strategické plány vypracovávají země EU v rámci společné zemědělské politiky (nařízení (EU) 2021/2115)(nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2022/126). Pravidla pro financování, řízení a monitorování společné zemědělské politiky jsou stanovena v nařízení (EU) 2021/2116 (prováděcí nařízení (EU) 2022/128). Bude financovat téměř 623 000 hektarů pro zalesňování nebo obnovu agrolesnictví (Strategické plány SZP na období 2023–2027 – 28).

Kromě toho nařízení (EU) 2018/841 o využívání půdy, změnách ve využívání půdy a lesnictví (LULUCF) zajišťuje zahrnutí emisí a jejich pohlcování z LULUCF do rámce v oblasti klimatu a energetiky a členské státy musí zajistit, aby emise z využívání půdy, změn ve využívání půdy nebo lesnictví byly kompenzovány alespoň rovnocenným pohlcováním CO ₂ v tomto odvětví („pravidlo nikoli zadlužení“).

Kromě toho mohou vnitrostátní politiky poskytovat pobídky nebo ukládat právní předpisy na podporu postupů se synergiemi mezi zmírňováním změny klimatu a přizpůsobováním se této změně; zahrnutí přizpůsobení do vnitrostátních pokynů a schvalovacích postupů pro zmírňující projekty by mohlo stimulovat přizpůsobení činností v oblasti zalesňování a opětovného zalesňování.

Zalesňování a opětovné zalesňování vyžaduje dlouhou dobu provádění, neboť zahrnuje širokou škálu aktérů a může se setkat s institucionální složitostí, a to jak na vnitrostátní, tak na mezinárodní úrovni.

Zalesňování a opětovné zalesňování jako adaptační postupy jsou součástí zásad udržitelného obhospodařování lesů. Měly by se rovněž stát součástí místních nebo vnitrostátních plánů využívání půdy, a proto mají obecně dlouhou životnost (desetiletí). Kromě toho, aby vlastníci získali finanční podporu a náhrady na pokrytí ztrát způsobených zalesňováním zemědělské půdy, musí zaručit zachování zalesněné půdy po dobu nejméně pěti let.