Zalesňování a obnova lesů jako příležitost k přizpůsobení se změně klimatu

Do postupů zalesňování a opětovného zalesňování mohou být zapojeny různé zúčastněné strany v závislosti na rozsahu a vlastnictví dotčené půdy. Vlády, nevládní organizace a organizace občanské společnosti, soukromý sektor a výzkumné instituce mají přednost před zapojením do zajišťování adaptace ve větším prostorovém a časovém měřítku. Zúčastněné strany by měly být zapojeny do prováděcí fáze postupů zalesňování a opětovného zalesňování (např. do výběru zalesněné nebo opětovně zalesněné plochy a do určování charakteristik výsadby stromů). Zúčastněné strany však hrají klíčovou úlohu ve fázi řízení zalesněných a znovuzalesněných oblastí, neboť mohou přispět k opatřením zajišťujícím jejich růst, údržbu a ochranu.

Většina evropských lesů je v soukromém vlastnictví (přibližně 60 % zalesněné půdy), nikoli ve veřejném vlastnictví (40 %) (informativnípřehled EU). Proto postupy zalesňování a opětovného zalesňování často zahrnují soukromé vlastníky půdy, a aby byly úspěšné, musí být těmito zúčastněnými stranami přijaty překonáním institucionálních faktorů, jako jsou práva a přístup k lesům. K zalesňování dochází zejména výsadbou stromů na soukromých pozemcích, protože vlastníci půdy mohou očekávat velké příjmy než ze zemědělských postupů. Zalesňování bude navíc úspěšné, pokud soukromí vlastníci půdy přijmou dlouhodobou účast na projektech zalesňování.

Převedení vlastnictví větších oblastí společného lesa na místní komunity a souvisejícího příjmu založeného na lepším ukládání uhlíku by mohlo být do značné míry úspěšným faktorem přispívajícím ke zmírňování změny klimatu (primární), ale může také usnadnit zachování ekosystémových služeb, které jsou relevantní pro přizpůsobení se na místní úrovni (např. služby regulace vody, ochrana půdy, lesní produkty atd.).

Úspěšnými/omezujícími faktory pro přijetí těchto postupů mohou být sociodemografické charakteristiky vlastníků půdy (tj. velikost a držba zemědělského podniku), společenská přijatelnost zalesňování ze strany komunity (např. to, že není v rozporu se zemědělskými cíli), jakož i dovednosti, znalosti a zkušenosti vlastníků půdy relevantní pro zalesňování a opětovné zalesňování.

Sdílení informací o synergiích mezi adaptačními a mitigačními přístupy by rovněž mohlo být přínosem pro úspěch postupů zalesňování a opětovného zalesňování. Zemědělci by měli znát příležitosti (včetně obchodních příležitostí) a riziko zalesňování a/nebo opětovného zalesňování na svých pozemcích, a to jak pro účely zmírňování změny klimatu, tak pro účely přizpůsobení se této změně.

Zalesňování a opětovné zalesňování může změnit krajinu a související ekosystémové služby. Dobře řízené ekosystémy však mohou pomoci společnostem přizpůsobit se změně klimatu tím, že vytvoří četné sociálně-ekologické přínosy a podpoří dlouhodobé přístupy k přizpůsobení se změně klimatu.

Přijetí zalesňování a opětovného zalesňování jako adaptačních postupů začleněním cílů v oblasti zmírňování by mohlo pomoci při překonávání finančních překážek pro adaptaci, neboť může využívat financování uhlíku (CDM, REDD+, dobrovolné trhy s uhlíkem). Jako adaptační postupy mohou rovněž pomoci zvýšit místní vedlejší přínosy v oblasti zmírňování změny klimatu a místní schopnost vyrovnat se se změnou klimatu.

Zalesňování a opětovné zalesňování může zajistit sociální, hospodářská a environmentální zlepšení, přispět k udržitelnému rozvoji (např. zvýšit produktivitu a odolnost půdy) a zajistit další vytváření příjmů. Tyto postupy rovněž přispívají k zaručení ekosystémových služeb tím, že snižují zranitelnost vůči změně klimatu (tj. lesy pomáhají při regulaci přírodních zdrojů, kontrole hydrologických procesů a degradace půdy, zachování biologické rozmanitosti druhů a omezování napadení škůdci a chorobami).

Měly by být zachovány náklady na přípravu půdy, získávání a výsadbu druhů stromů, hnojení a oplocení půdy, kontrolu vegetace a veškeré postupy údržby a obhospodařování, zejména během prvních tří nebo pěti let. Náklady na údržbu se pohybují od průměrných 300 EUR na hektar během prvního roku až po přibližně 100 EUR na hektar během třetího roku (Evropskýlesnický institut, 2000). Finanční prostředky podpory jsou však poskytovány na podporu místních držitelů půdy při zavádění postupů opětovného zalesňování a zalesňování. Podpora na zalesňování závisí na druzích stromů a pohybuje se od maximálně 2400 EUR na hektar^–1 u eukalyptu po 4800 EUR na hektar^–1 u smíšených plantáží listnatých stromů. Kromě toho jsou vlastníkům půdy poskytovány kompenzace na pokrytí ztrát příjmů v důsledku zalesňování zemědělské půdy. Maximální částka 725 EUR ha^–1 rok^–1 se ve skutečnosti odhaduje na zemědělce, kteří získávají své příjmy převážně ze zemědělské činnosti, zatímco 180 EUR ha^–1 rok^–1 se odhaduje na jiné osoby soukromého práva. Tyto náklady byly stanoveny nařízením Komise (ES) č. 1054/94 za účelem regulace finančního programu, které bylo přijato dne 5. května 1994.

Hlavním zdrojem finančních prostředků EU pro lesy je společná zemědělská politika (SZP).  Přibližně 90 % finančních prostředků EU určených na lesy pochází z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV). To zahrnuje postupy zalesňování a opětovného zalesňování. Celkem 27 % z 8,2 miliardy EUR stanovených na období 2015–2020 je přiděleno na opětovné zalesňování, zatímco 18 % je určeno na zvýšení odolnosti lesů a 18 % na prevenci škod. SZP poskytuje finanční podporu venkovským oblastem, ale země EU se mohou rozhodnout financovat lesnická opatření prostřednictvím svých vnitrostátních programů rozvoje venkova. Jak je uvedeno v kapitole VIII nařízení o rozvoji venkova1257/1999, tato finanční podpora se poskytuje pouze na lesy a plochy vlastněné soukromými vlastníky, jejich sdruženími, obcemi nebo jejich sdruženími.

Zdrojem financování této možnosti přizpůsobení mohou být rovněž obchodní zájmy (těžba dřeva) nebo příjmy z cestovního ruchu. Opětovné zalesňování a zalesňování může konečně vytvořit nové možnosti ekoturistiky. Mohou také kompenzovat negativní důsledky zimní turistiky, jako je změna horské krajiny v důsledku např. sjezdovek a související infrastruktury.

Činnosti v oblasti zalesňování a opětovného zalesňování jsou způsobilé v rámci mechanismu čistého rozvoje (CDM), který je hlavním mezinárodním politickým nástrojem v rámci UNFCCC, jenž spojuje zmírňování změny klimatu a přizpůsobování se této změně. 2 % uhlíkových kompenzací mechanismu čistého rozvoje jsou uložena na financování adaptačního fondu (čl. 12 odst. 8 Kjótského protokolu), i když projekty mechanismu čistého rozvoje formálně nemusí zahrnovat adaptační činnosti.

Iniciativa REDD (Snižování emisí z odlesňování a znehodnocování lesů) je rovněž užitečná pro financování ochrany lesů, zvyšování zásob uhlíku v lesních ekosystémech a nedávno pro podporu udržitelného obhospodařování lesů s vazbou na oblast působnosti přizpůsobení.

Na mezinárodní úrovni vynakládají mezinárodní dohody, jako je Kjótský protokol a Pařížská dohoda, úsilí na podporu integrace přizpůsobení a zmírňování změny klimatu do lesních ekosystémů, ale tento potenciál dosud nebyl plně využit.

Na evropské úrovni zahrnuje přijatá strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030 v rámci Zelené dohody pro Evropu obnovu poškozených ekosystémů v celé Evropě výsadbou nejméně 3 miliard dalších stromů do roku 2030. Jeho cílem je rovněž vypracovat pokyny pro zalesňování a opětovné zalesňování šetrné k biologické rozmanitosti za použití přírodě bližších lesnických postupů.

Lesní strategie EU do roku 2030 je jednou ze stěžejních iniciativ Zelené dohody pro Evropu a vychází ze strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030. Strategie přispěje k dosažení různých cílů: cíle EU v oblasti biologické rozmanitosti, jakož i cíle snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030, cíle v oblasti přizpůsobení se změně klimatu a klimatickou neutralitu do roku 2050. Strategie rovněž klade zvláštní důraz na cestovní ruch: uvádí, že Komise bude podporovat spolupráci mezi odvětvím cestovního ruchu, vlastníky lesů a službami na ochranu přírody a stanoví normy a standardy pro činnosti v oblasti ekoturistiky. Odvětví cestovního ruchu by mělo úzce spolupracovat se správci lesů na vývoji udržitelných produktů cestovního ruchu, které pozitivně ovlivňují lidské zdraví, aniž by měly negativní dopad na přírodní hodnoty zamýšlených destinací, zejména v chráněných oblastech.

FOREST EUROPE (Ministerská konference o ochraně lesů v Evropě) je celoevropský dobrovolný proces politiky lesního hospodářství na vysoké úrovni. Od roku 1990 je jejím cílem vypracovat společné strategie pro 46 signatářů (45 evropských zemí a EU) o tom, jak chránit a udržitelně obhospodařovat lesy.

Hlavním mechanismem financování zalesňování je SZP. Pravidla podpory pro strategické plány vypracovávají země EU v rámci společné zemědělské politiky (nařízení (EU) 2021/2115)(nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2022/126). Pravidla pro financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky jsou stanovena v nařízení (EU) 2021/2116(prováděcí nařízení (EU) 2022/128). Bude z něj financováno téměř 623 000 hektarů pro zalesňování nebo obnovu agrolesnictví (SZP2023–2027 – 28 strategických plánů SZP v kostce).

Kromě toho nařízení (EU) 2018/841 o využívání půdy, změnách ve využívání půdy a lesnictví (LULUCF) zajišťuje začlenění emisí a jejich pohlcování v důsledku využívání půdy, změn ve využívání půdy a lesnictví do rámce politiky v oblasti klimatu a energetiky a členské státy musí zajistit, aby emise z využívání půdy, změn ve využívání půdy nebo lesnictví byly kompenzovány alespoň rovnocenným pohlcováním CO₂ v tomto odvětví („pravidlo nezadluženosti“).

Kromě toho mohou vnitrostátní politiky poskytovat pobídky nebo ukládat předpisy na podporu postupů se synergiemi mezi zmírňováním změny klimatu a přizpůsobováním se této změně; začlenění přizpůsobení do vnitrostátních pokynů a schvalovacích postupů pro zmírňující projekty by mohlo podnítit přizpůsobení činností v oblasti zalesňování a opětovného zalesňování.

Zalesňování a opětovné zalesňování vyžadují dlouhou dobu provádění, neboť zahrnují širokou škálu aktérů a mohou se setkat s institucionální složitostí, a to jak na vnitrostátní, tak na mezinárodní úrovni.

Zalesňování a opětovné zalesňování jako adaptační postupy jsou součástí zásad udržitelného obhospodařování lesů. Měly by se také stát součástí místních nebo národních územních plánů, a proto mají obecně dlouhou životnost (desetiletí). Aby bylo možné získat finanční podporu a náhrady na pokrytí ztrát způsobených zalesněním zemědělské půdy, musí vlastníci zaručit zachování zalesněné půdy po dobu nejméně pěti let.