Agrolesnictví

Evropská komise definovala agrolesnictví jako systémy využívání půdy, v nichž se stromy pěstují v kombinaci se zemědělstvím na stejné půdě. V agrolesnictví jsou trvalé dřeviny záměrně integrovány s plodinami a/nebo zvířaty na stejném pozemku nebo v jednotce obhospodařování půdy, aniž by bylo záměrem zřídit zbývající lesní porost. Stromy mohou být uspořádány jako jednotlivé stonky, v řadách nebo ve skupinách, zatímco pastva může probíhat také uvnitř pozemků (silvoarable agroforestry, silvopastoralism, spásané nebo intercropped sady) nebo na hranicích mezi pozemky (hedges, linie stromů). Agrolesnictví může být prováděno v různých prostorových uspořádáních nebo časových sekvencích, což zhodnocuje ekologické a ekonomické interakce mezi různými složkami. Je možné určit pět základních prostorových agrolesnických postupů: 

• silvopastorální agrolesnictví: kombinace stromů a keřů s pícninami a živočišnou výrobou; 
• silvoarable agrolesnictví: stromy a keře meziplodiny s jednoletými nebo víceletými plodinami; 
• lesní hospodářství: zalesněné plochy využívané k produkci nebo sklizni přírodních zvláštních plodin pro léčebné, okrasné nebo kulinářské účely; 
• živé ploty, větrolamy a pobřežní ochranné pásy: linie přirozené nebo osázené vytrvalé vegetace (stromy a keře) sousedící s ornou půdou nebo pastvinami a vodními zdroji za účelem ochrany hospodářských zvířat, plodin, půdy a/nebo kvality vody; 
• domácí zahrady nebo kuchyňské zahrady: kombinování stromů a keřů s produkcí zeleniny. 

Agrolesnictví využívá doplňkovosti mezi trvalými druhy (stromy nebo keři) a plodinami, aby bylo možné účinněji využívat dostupné zdroje. Účinné a moderní verze agrolesnictví umožňují diverzifikaci zemědělské činnosti a lepší využívání environmentálních zdrojů. Agrolesnický pozemek zůstává pro zemědělce produktivní a vytváří trvalé příjmy, což není případ prostého opětovného zalesnění orné půdy. 

Agrolesnictví lze provádět v různých regionech, produkovat potraviny a vlákninu pro lepší zabezpečení potravin a výživy, udržovat živobytí, zmírňovat chudobu a podporovat produktivní a odolné zemědělské prostředí. Agrolesnictví může navíc přispět ke zmírňování změny klimatu a přizpůsobování se této změně tím, že zvýší ukládání uhlíku, zabrání odlesňování, zvýší ochranu biologické rozmanitosti, bude produkovat čistší vodu a kontrolovat erozi půdy, což zemědělské půdě umožní lépe se vyrovnat s povodněmi a suchem. Kromě toho se agrolesnické zemědělské podniky mohou časem stát méně závislé na dotacích na plodiny a méně náchylné k výkyvům cen plodin, neboť dřevo vytváří významnou část jejich příjmů. V rámci rozsáhlých agrolesnických systémů může být hodnota služeb lesnatých parků (otevřená půda s rozptýlenými skupinami dočasně nebo trvale obdělávaných stromů) brzy přínosem i pro zemědělské podniky. 

Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) provozuje více než 1,2 miliardy lidí na celém světě agrolesnictví na přibližně 1 miliardě hektarů (ha) půdy (FAO, 2017). V EU nyní agrolesnictví získává stále větší popularitu na celém kontinentu vzhledem ke svým ekologickým a hospodářským přínosům. Podle projektu Agforward činí celková plocha obhospodařovaná agrolesnictvím v EU-27 přibližně 15,4 milionu ha (téměř 9 % využívané zemědělské půdy), přičemž dominují formy silvopastorálního agrolesnictví (15,1 milionu ha) a menší část obhospodařuje silvoarable agrolesnictví (358 000 ha).  Zahrnutí chovu sobů zvyšuje plochu na 52 milionů ha. Mezi zeměmi však dochází k velké variabilitě v množství zemědělské půdy zahrnující agrolesnictví, která se pohybuje od přibližně 50 % v Řecku a Portugalsku až po nižší hodnoty ve střední a severní Evropě. Příklady agrolesnických postupů zahrnují pastvu ovcí pod korkovými duby (v horách a dehesách v některých částech Portugalska a Španělska v celkové rozloze 4,6 milionu ha), vysoké ovocné stromy, pod nimiž se pěstují plodiny, nebo pastvu hospodářských zvířat (Streuobst ve střední Evropě) nebo chov sobů v boreálním lese. 

Potenciál agrolesnictví přispět k udržitelnému rozvoji byl uznán mezinárodními politickými rámci, včetně Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu (UNFCCC) a Úmluvy o biologické rozmanitosti (CBD), což odůvodňuje zvýšené investice do jeho rozvoje. V Evropě je podporován prostřednictvím prvního (přímá platba) a druhého (podpora rozvoje venkova) pilíře společné zemědělské politiky (SZP). Jako udržitelný postup poskytující několik ekologických služeb může agrolesnictví přispět k dosažení tří cílů SZP: životaschopná produkce potravin, udržitelné hospodaření s přírodními zdroji a opatření v oblasti klimatu a vyvážený územní rozvoj. 

Úspěšné provádění agrolesnických systémů vyžaduje zapojení organizací zúčastněných stran z veřejného i soukromého sektoru. Programy výzkumu a rozšíření musí zahrnovat zúčastněné strany, aby bylo zajištěno, že programy jsou relevantní, použitelné a praktické. Mnohostranná fóra a meziresortní setkání by měla koordinovat přístup k rozvoji agrolesnictví a vytvářet synergie mezi různými odvětvími. Řešení agrolesnických strategií přibližuje místní samosprávu k rozhodovací úrovni řízení. Integrované územní plánování prostřednictvím participativních přístupů založených na zúčastněných stranách může poskytnout meziodvětvové koordinační a vyjednávací platformy. Zemědělským agenturám by měla být poskytnuta meziodvětvová koordinace, neboť agrolesnictví se provozuje především v zemědělských podnicích. Agrolesnictví by mělo rovněž spojovat městské a venkovské oblasti (územní přístup) a přispívat k multifunkčnímu systému produkce (krajinný přístup). 

Síť pro agrolesnictví (Evropská agrolesnická federace, EURAF) působí v Evropě a čítá přibližně 280 členů z 20 evropských zemí. Podporuje zavádění agrolesnických postupů v celé Evropě a spravuje specializované internetové stránky pro sdílení informací, vědeckých výsledků a politických otázek týkajících se agrolesnictví. Pořádá také pololetní konferenci a podílí se na významných výzkumných projektech.

Veřejná politika podporující rozvoj agrolesnictví by měla být považována za soubor opatření a nástrojů, které vytvářejí příznivé podmínky pro rozvoj těchto systémů. V těchto politikách jsou důležitější příspěvky zúčastněných stran, přístup k informacím, vhodné technologie a rozšiřující služby, partnerství soukromého a veřejného sektoru a odměny za environmentální služby a řádnou správu věcí veřejných než samotné nařízení. Politiky a vládní zásahy by měly podporovat krátkodobé a dlouhodobé přínosy a vytvářet příznivé podmínky pro rozvoj agrolesnických systémů. 

Agrolesnictví čelí výzvám, jako jsou nepříznivé politické pobídky, nedostatečné šíření znalostí, právní omezení a špatná koordinace mezi mnoha odvětvími, k nimž přispívá. Není dostatečně řešena ve vnitrostátních programech tvorby politik, územního plánování a rozvoje venkova. V důsledku toho musí být jeho potenciální přínos pro hospodářství a cíle udržitelného rozvoje ještě plně uznán nebo využit a očekávaných výsledků dosud nebylo dosaženo. 

Mezi potenciální omezující faktory patřila administrativní zátěž a vlastnická struktura lesů, které by bylo možné řešit další výměnou a podporou osvědčených postupů v členských státech i v jejich rámci. V rámci SZP je navrženo více než 25 opatření na posílení pěti zvažovaných agrolesnických postupů (silvopastorální, silvoarable, lesní zemědělství, pobřežní ochranné pásy a domácí zahrady), avšak složitost pravidel pro provádění agrolesnictví a nedostatečná soudržnost mezi pilířem I a pilířem II SZP nepodporují agrolesnické činnosti. Proto je žádoucí zjednodušit pravidla pro provádění agrolesnictví. 

Agrolesnické programy jsou dlouhodobou investicí. Trvá nějakou dobu, než stromy dozrají a poskytnou očekávané funkce a přínosy, což znamená, že k tomu, aby se agrolesnické systémy staly ziskovými, je zapotřebí několika let. Zemědělci mohou zároveň čelit určitým počátečním čistým ztrátám příjmů před tím, než využijí svých investic, což může snížit jejich touhu investovat do agrolesnictví. Střednědobé přínosy jsou však relevantní a mohou podpořit provádění agrolesnictví. 

A konečně, mnoho zemědělců nemá dostatečné znalosti o agrolesnictví a k podpoře tohoto přístupu prostřednictvím SZP jsou zapotřebí programy vzdělávání/odborné přípravy. Začlenění agrolesnictví do školního a vysokoškolského vzdělávání má proto zásadní význam pro to, aby si budoucí zemědělci a koneční uživatelé byli vědomi mnoha výhod této praxe. 

Kombinace stromů, plodin a hospodářských zvířat zmírňuje environmentální rizika, pomáhá vytvářet trvalý půdní pokryv proti erozi, minimalizuje škody způsobené záplavami a zlepšuje skladování vody a zvyšuje produktivitu. Kromě toho stromy přinášejí živiny z hlubších půdních vrstev nebo v případě luštěnin prostřednictvím fixace dusíku, která může přeměnit listovou podestýlku na hnojivo pro plodiny. Podrobněji, agrolesnictví: 

• pomáhá chránit a udržovat zemědělskou výrobní kapacitu; 
• zvyšuje produktivitu zemědělství, neboť kombinace systémů pěstování stromů a plodin může vést k účinnějšímu zachycování zdrojů, jako je sluneční záření nebo voda, a snižuje potřebu vnějších vstupů, jako jsou hnojiva nebo pesticidy; 
• zajišťuje diverzifikaci zemědělských produktů, která může zvýšit hospodářské zisky tím, že poskytuje roční a pravidelné příjmy z více výstupů a snižuje rizika spojená s produkcí jedné komodity; 
• zlepšuje kvalitu půdy a vody, snižuje erozi (větru) a zabraňuje škodám způsobeným záplavami; 
• snižuje zranitelnost vůči vysokým teplotám, neboť stromy poskytují úkryt plodinám a snižují související škody; 

• zvyšuje biologickou rozmanitost v důsledku vytvoření diverzifikovaného stanoviště, kde mohou žít volně žijící a planě rostoucí druhy; 
• působí při ochraně proti škůdcům, posilování opylování a udržování půdy pro budoucí generace; 
• poskytuje rekreační příležitosti, jako je jízda na koni, jízda na horském kole, pozorování volně žijících živočichů a venkovská turistika, které jsou přínosem pro širokou veřejnost, poskytují vlastníkům půdy diverzifikaci příjmů a zvyšují rozmanitost a atraktivitu krajiny; 
• zvyšuje pohlcování uhlíku v trvalé/roční produkci plodin, půdě a krajině, čímž kontrastuje se změnou klimatu; 

SZP finančně podporuje agrolesnictví. Zemědělci mohou obdržet přímé platby na hektar půdy v rámci agrolesnictví, jakož i podporu na zavedení nebo zachování agrolesnických systémů v rámci složky pro rozvoj venkova SZP. Tři druhy půdy způsobilé k získání finančních prostředků ze SZP (pilíř I) jsou orná půda (s hustotou stromů nižší než 100 stromů na hektar), trvalé travní porosty (nebo stálé pastviny) a trvalé kultury. V rámci pilíře II podporuje opatření 8.26 zřízení a údržbu agrolesnických systémů, přičemž pokrývá náklady na zřízení (až 80 %) a náklady na údržbu roční prémií po dobu pěti let. Významné náklady souvisejí s přechodem na agrolesnictví, který vyžaduje čas a musí být podporován. 

Výhody agrolesnických systémů byly na konci dvacátého století přehlíženy. Rozvoj agrolesnictví v průběhu let omezovala také četná právní omezení multifunkčního obhospodařování půdy a složité daňové rámce. V letech 2001 až 2010, počínaje meziplodinovými systémy, se všechny agrolesnické systémy postupně staly způsobilými pro dotace zavedené SZP. Nyní je způsobilá veškerá zemědělská půda bez ohledu na stupeň stromového pokryvu, s výjimkou lesů a půdy využívané k nezemědělské produkci. Agrolesnictví je rovněž způsobilé pro první i druhý pilíř SZP po roce 2020 (2021–2027) zaměřený na environmentální a klimatické služby, kde by agrolesnictví mohlo hrát klíčovou úlohu v ekologické architektuře budoucí SZP. Členské státy se musí rozhodnout, jak a do jaké míry chtějí podporovat agrolesnictví prostřednictvím svých strategických plánů. 

Agrolesnictví je rovněž součástí politického rámce nové Zelené dohody, a to jak strategie „od zemědělce ke spotřebiteli“, tak strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030, které by měly spolupracovat s novou SZP na podpoře provádění agrolesnických postupů. 

Doba provádění agrolesnických postupů je obvykle přibližně několik let. Do značné míry však závisí na míře šíření znalostí o agrolesnictví, politikách a vládních zásazích v regionu a míře zapojení zúčastněných stran.  

Agrolesnictví je dlouhodobým adaptačním opatřením a obecně má dlouhou životnost (desetiletí).