Agrolesnictví

Úspěšné provádění agrolesnických režimů vyžaduje zapojení organizací zúčastněných stran z veřejného a soukromého sektoru. Do výzkumných a rozšiřujících programů musí být zapojeny zúčastněné strany, aby se zajistilo, že jsou tyto programy relevantní, použitelné a praktické. Mnohostranná fóra a meziresortní setkání by měla koordinovat přístup k rozvoji agrolesnictví a vytvářet synergie mezi různými odvětvími. Řešení agrolesnických strategií přibližuje místní samosprávu úrovni rozhodování v oblasti řízení. Integrované územní plánování prostřednictvím participativních přístupů založených na zúčastněných stranách může poskytnout meziodvětvové koordinační a vyjednávací platformy. Zemědělským agenturám by měla být poskytnuta meziodvětvová koordinace, neboť agrolesnictví se provádí především v zemědělských podnicích. Agrolesnictví by mělo rovněž propojovat městské a venkovské oblasti (územní přístup) a přispívat k multifunkčnímu systému produkce (krajinný přístup). 

Síť pro agrolesnictví (Evropskáagrolesnická federace, EURAF) působí v Evropě a má přibližně 280 členů z 20 evropských zemí. Podporuje zavádění agrolesnických postupů v celé Evropě a spravuje specializované internetové stránky pro sdílení informací, vědeckých výsledků a politických otázek týkajících se agrolesnictví. Pořádá také pololetní konferenci a podílí se na významných výzkumných projektech.

Veřejná politika podporující rozvoj agrolesnictví by měla být považována za soubor opatření a nástrojů, které vytvářejí příznivé podmínky pro rozvoj těchto systémů. V těchto politikách jsou příspěvky zúčastněných stran, přístup k informacím, vhodné technologie a rozšiřující služby, partnerství soukromého a veřejného sektoru a odměny za environmentální služby a řádnou správu věcí veřejných důležitější než samotné nařízení. Politiky a vládní zásahy by měly podporovat krátkodobé a dlouhodobé přínosy a vytvářet příznivé podmínky pro rozvoj agrolesnických systémů. 

Agrolesnictví čelí výzvám, jako jsou nepříznivé politické pobídky, nedostatečné šíření znalostí, právní omezení a špatná koordinace mezi různými odvětvími, k nimž přispívá. Není dostatečně řešena ve vnitrostátních programech tvorby politik, územního plánování a rozvoje venkova. V důsledku toho musí být jeho potenciální přínos pro hospodářství a cíle udržitelného rozvoje ještě plně uznán nebo využit a očekávaných výsledků dosud nebylo dosaženo. 

K možným omezujícím faktorům patřila administrativní zátěž a struktura vlastnictví lesů, které by bylo možné řešit další výměnou a podporou osvědčených postupů v členských státech i v jejich rámci. V rámci SZP je více než 25 opatření navrženo tak, aby posílilo pět zvažovaných agrolesnických postupů (silvopastorální, silvoarable, lesní zemědělství, pobřežní ochranné pásy a domácí zahrady), ale složitost pravidel pro provádění agrolesnictví a nedostatečná soudržnost mezi pilířem I a pilířem II SZP nepodporují agrolesnické činnosti. Je proto žádoucí zjednodušit pravidla pro provádění agrolesnictví. 

Agrolesnické programy jsou dlouhodobou investicí. Trvá nějakou dobu, než stromy dozrají a poskytnou očekávané funkce a přínosy, což znamená, že k tomu, aby se agrolesnické systémy staly ziskovými, je zapotřebí několika let. Zemědělci mohou zároveň před využitím svých investic čelit určitým počátečním ztrátám čistého příjmu, což může snížit jejich touhu investovat do agrolesnictví. Střednědobé přínosy jsou však relevantní a mohou podpořit provádění agrolesnictví. 

A konečně, mnoho zemědělců nemá dostatečné znalosti o agrolesnictví a k podpoře tohoto přístupu prostřednictvím SZP jsou zapotřebí vzdělávací/vzdělávací programy. Začlenění agrolesnictví do školního a vysokoškolského vzdělávání má proto zásadní význam pro to, aby si budoucí zemědělci a koneční uživatelé byli vědomi mnoha přínosů této praxe. 

Kombinace stromů, plodin a hospodářských zvířat zmírňuje environmentální rizika, pomáhá vytvářet trvalý půdní pokryv proti erozi, minimalizuje škody způsobené povodněmi a zlepšuje skladování vody a zvyšuje produktivitu. Kromě toho stromy přinášejí živiny z hlubších půdních vrstev nebo v případě luštěnin prostřednictvím fixace dusíku, která může přeměnit podestýlku listů na hnojivo pro plodiny. Podrobněji, agrolesnictví: 

• pomáhá chránit a udržovat zemědělskou produkční kapacitu; 
• zvyšuje produktivitu zemědělství, protože kombinace systémů stromů a plodin může vést k účinnějšímu zachycování zdrojů, jako je sluneční záření nebo voda, a snižuje potřebu vnějších vstupů, jako jsou hnojiva nebo pesticidy; 
• zajišťuje diverzifikaci zemědělských produktů, která může zvýšit hospodářské zisky tím, že poskytuje roční a pravidelné příjmy z více výstupů a snižuje rizika spojená s produkcí jediné komodity; 
• zlepšuje kvalitu půdy a vody, snižuje erozi (větrnou erozi) a předchází škodám způsobeným povodněmi; 
• snižuje zranitelnost vůči vysokým teplotám, neboť stromy poskytují úkryt plodinám a snižují související škody; 

• zvyšuje biologickou rozmanitost v důsledku vytvoření diverzifikovaného stanoviště, kde mohou volně žijící a planě rostoucí druhy žít; 
• působí při regulaci škodlivých organismů, zvyšování opylování a udržování půdy pro budoucí generace; 
• poskytuje rekreační příležitosti – jako je jízda na koni, jízda na horském kole, pozorování volně žijících živočichů a venkovský cestovní ruch –, které jsou přínosem pro širokou veřejnost, poskytují majitelům půdy diverzifikaci příjmů a zvyšují rozmanitost a atraktivitu krajiny; 
• zvyšuje pohlcování uhlíku v trvalé/roční produkci plodin, v půdě a krajině, čímž kontrastuje se změnou klimatu; 

SZP finančně podporuje agrolesnictví. Zemědělci mohou obdržet přímé platby na hektar půdy využívané v agrolesnictví, jakož i podporu na zřízení nebo zachování agrolesnických systémů v rámci složky SZP týkající se rozvoje venkova. Tři druhy půdy způsobilé k získání finančních prostředků prostřednictvím SZP (pilíř I) jsou orná půda (s hustotou stromů nižší než 100 stromů na hektar), trvalé travní porosty (nebo stálé pastviny) a trvalé kultury. V rámci pilíře II podporuje opatření 8.26 zřízení a údržbu agrolesnických systémů, které pokrývají náklady na založení (až do výše 80 %) a náklady na údržbu s roční prémií po dobu pěti let. Významné náklady souvisejí s agrolesnickou transformací, která vyžaduje čas a musí být podporována. 

Výhody agrolesnických systémů byly přehlíženy na konci dvacátého století. Rozvoj agrolesnictví v průběhu let omezovaly také četná právní omezení multifunkčního obhospodařování půdy a složité daňové rámce. V letech 2001 až 2010, počínaje systémy meziplodin, se všechny agrolesnické systémy postupně staly způsobilými pro subvence zavedené SZP. Nyní jsou způsobilé všechny zemědělské půdy bez ohledu na stupeň stromového porostu, s výjimkou lesů a půdy využívané k nezemědělské produkci. Agrolesnictví je rovněž způsobilé pro první i druhý pilíř SZP po roce 2020 (2021–2027), zaměřený na služby v oblasti životního prostředí a klimatu, kde by agrolesnictví mohlo hrát klíčovou úlohu v zelené architektuře budoucí SZP. Členské státy se musí rozhodnout, jak a do jaké míry chtějí podporovat agrolesnictví prostřednictvím svých strategických plánů. 

Agrolesnictví je rovněž součástí politického rámce nové Zelené dohody, a to jak sestrategií „od zemědělce ke spotřebiteli“, tak sestrategií EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030,která by měla spolupracovat s novou SZP při podpoře provádění agrolesnických postupů. 

Doba provádění agrolesnických postupů je obvykle několik let. Je však do značné míry závislá na úrovnišíření znalostí o agrolesnictví, politikácha vládních zásazích v regionua na míře zapojení zúčastněných stran.  

Agrolesnictví je dlouhodobým adaptačnímopatřením a obecněmá dlouhou životnost (desetiletí).