Začlenění přizpůsobení se změně klimatu do územního plánování

Územníplánování zahrnuje různé správní orgány působící na místní, nižší než celostátní nebo celostátní úrovni; všechny mají různé pravomoci a odpovědnosti. Vnitrostátní úroveň obvykle přistupuje k otázkám z „makroperspektivy“ s ohledem na vývoj celé země; nižší než celostátní úrovně podporují „mezo-perspektivy“ se zaměřením na regionální otázky; a obecní úrovně mají „mikro-perspektivy“, které se zaměřují především na rozvoj komunit v rámci své obce (GIZ,2011). Pokud jde o plánování přizpůsobení se změně klimatu, je třeba tyto úrovně uvést do souladu a vydat se společným směrem. To může být náročné z důvodu možných protichůdných vizí a zájmů. 

Úspěšné plánovánínavíc vyžaduje příspěvky široké škály aktérů a odvětví, jako je zemědělství, lesnictví, bydlení, doprava, energetika, životní prostředí a velmi často jednotlivci. Vzhledem k tomu, že dosavadní zkušenosti ukazují, že konvenční přístupy k plánování (shora dolů) byly z důvodu nedostatečného dialogu a koordinace velmi málo úspěšné, byla účast označena za klíčový faktor úspěšného územního plánování. Zahrnuje komunikaci a spolupráci mezi všemi zúčastněnými subjekty. Účast zúčastněných stran by měla zajistit, aby všichni účastníci mohli formulovat své zájmy a cíle v dialogu během fází koncepce, plánování a provádění procesu územního plánování. Tato forma plánování zdůrazňuje společné učení místního nebo regionálního obyvatelstva / zúčastněných stran a s nimi. Plné zapojení zúčastněných stran má zásadní význam pro definování budoucí vize, stanovení priorit, pokud jde o přizpůsobení se změně klimatu a snižování rizika katastrof, předcházení konfliktům mezi odvětvími / minimalizaci konfliktů mezi odvětvími a umožnění synergií. 

Politiky a dotaceEU výrazně ovlivňují změny ve využívání půdy v regionálním měřítku. Silná politická podpora je nezbytná ve fázi plánování a je klíčovou hnací silou provádění plánovaných opatření. Řádné zapojení zúčastněných stran má zásadní význam pro zajištění transparentního a sdíleného procesu plánování vedoucího ke společně dohodnutým prostorovým opatřením. Osobní zájmy vlastníků půdy však mohou působit jako omezující faktor, pokud se neshodnou na navrhovaných změnách ve využívání půdy. Kromě toho může být náročná harmonizace územního plánu s již existujícími nástroji plánování a odvětvovými politikami. Je třeba se vyhnout kontrastním vizím a cílům mezi různými nástroji, aby bylo zajištěno bezproblémové provádění plánu. 

Společnými omezujícími faktory plánování jsou nedostatek spolehlivých údajů, nejistota v klimatických projekcích, účinná spolupráce a sdílení informací mezi různými zúčastněnými subjekty. 

Územníplán není účelem sám o sobě, ale nástrojem k dosažení užitečného a udržitelného využívání půdy. Územní plánování by proto nemělo být zahájeno bez důkladného zvážení a projednání dostupných finančních prostředků a zdrojů pro jeho provádění. Bez této jistoty se i dobře zavedený plán brzy dostane do finančních úzkých míst a nebude možné provést opatření plánovaná v plánu. Klíčovou otázkou je tedy propojení plánování s sestavováním rozpočtu – nebo ještě lepší sestavování rozpočtu s plánováním. 

Další aspekt úspěchu územního plánování závisí na kapacitách všech aktérů, zejména odpovědné vedoucí agentury a institucí a skupin, které přebírají odpovědnost za provádění plánu. Zřízení těchto kapacit je často složitější, než se očekávalo. Decentralizované struktury územního plánování často existují v celé Evropě a odpovědnost je rozdělena mezi různé hierarchie. Kapacita těchto struktur se může mezi různými institucemi, zeměmi a regiony značně lišit. Nedostatek institucionální koordinace, nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců, časté personální změny, nerovnováha mezi přijatými úkoly a dostupnými kapacitami a orientace spíše na provádění než plánování jsou často omezujícími faktory územního plánování. 

Opatřeníúzemního plánování snižují náklady na škody tím, že vylučují některé činnosti z rizikových oblastí nebo stanoví podmínky, za nichž lze v těchto oblastechpovolit konkrétní rozvoj. Zuidplaspolder (Nizozemsko) byl použit pro rozsáhlý urbanistickýprojekt: Prověřeníoblasti zhlediska klimatického dopadu územním plánováním vedlo k lepšímu poměru nákladů a přínosů než jednotlivá adaptační opatření (např. protipovodňová obydlí a upravená infrastruktura) (Bruin, 2013). O.ze studií (např.Tröltsch, et al.,2012) vyplývá, že posouzenínákladů a přínosů je obtížné provést, a to i z důvodu vysoké nejistoty klimatických projekcí. Dalším aspektem,který je třeba vzít v úvahu, je, že poměr přínosůa nákladů prostorově založeného adaptačního opatření může záviset na různých perspektivách, například vést k přínosům pro danou komunitu, ale případně snížit hodnotu určitých individuálních nemovitostí. Napříkladv Rakouskubyly červené zóny (vysocerizikové zóny), které jsou definovány v „plánech rizikových zón“ vytvořených na obecní úrovni s cílem bojovat proti účinkům sesuvů půdy a záplav,v některých případech přepracovány, aby se vyrovnaly s novými rizikyv důsledku změny klimatu (např. Neustift im Stubaital). To ztěžuje nebo dokonce znemožňuje výstavbu domů v těchto oblastech, což vede ke ztrátě hodnoty nemovitosti. 

Plánování využití půdy je ovlivněno prováděním široké škály politik a směrnic EU, včetněspolečné zemědělské politiky, směrnice o ptácích a směrnice ostanovištích,rámcové směrnice o vodě, směrnice opovodních,politiky integrované správy pobřežních zón atd. Na druhé straně se rovněž očekává, že plánovaná opatření přímo či nepřímo přispějí k cílům těchto politik a směrnic. 

Například prostřednictvím přípravy územních plánů, kontroly rozvoje a uplatňování plánovacích technik a přístupů může územní plánování přispět k úspěšnému provádění „základních opatření“ rámcové směrnice o vodě, a může tak přispět k podpoře udržitelného řízení a ochrany sladkovodních zdrojů. Dalším příkladem je dosažení cílů sítě Natura 2000 v kombinaci s rozvojovými cíli prostřednictvím územního plánování (Simeonova et al 2017). To má velký potenciál pro účinné snížení úbytku biologické rozmanitosti a pro zajištění souladu různého odvětvového vývoje s právními předpisy v oblasti přírody. 

Doba potřebná k vypracování územního plánuje vzávislosti na vnitrostátních předpisech,typologii konkrétního zvažovaného plánu a jehoúzemním měřítku přiměřená. Čas také závisí na participativním procesu, který bylzaveden, ana možných konfliktech mezi různými orgány a zúčastněnými stranami. Provádění plánu je také variabilní a obvykle vyžaduje 5 až 10 let s pravidelnými následnými revizemi a aktualizacemi. 

Přizpůsobení prostřednictvím územního plánování, které plně začleňuje změnu klimatu,vyžaduje dlouhodobou vizi a dlouhodobé cíle. Měla by býtzvážena pravidelná revizeúzemních plánů (každých pět až deset let)na základě flexibilního a adaptivníhopřístupu k územnímu plánování, aby bylo možné začlenitpokrok v oblasti znalostí a revizi akcí na základě sledování postupně prováděných opatření. Životnost územního plánu do značné míry souvisí s životností plánovaných opatření v rozmezí od dvou nebo tří desetiletí do více než 100 let, například u složitých zásahů zaměřených na ochranu pobřeží nebo zásadních změn v přidělování využití půdy.