Adaptivní hospodaření s přírodními zdroji

Biologická rozmanitost poskytuje širokou škálu ekosystémových služeb (zajišťování, regulace a údržba, kulturní služby), které mají zásadní význam pro dobré životní podmínky lidí. Tyto služby hrají mimo jiné důležitou úlohu při regulaci klimatu, a zásadním způsobem tak přispívají ke zmírňování změny klimatu a přizpůsobování se této změně. Lidské činnosti jsou však odpovědné za rostoucí tlaky a dopady na biologickou rozmanitost a ekosystémy a očekává se, že změna klimatu tyto hrozby výrazně zintenzivní, což povede k:

• změny v četnosti a rozšíření druhů, a to i v důsledku modifikace a ztráty stanovišť (např. v důsledku zvýšení hladiny moří);
• změny fenologie, které mohou vést ke ztrátě synchronizace mezi druhy;
• změny ve složení společenství (změny typů a četnosti druhů v ekosystému v důsledku jejich rozdílné schopnosti přizpůsobit se měnícím se podmínkám způsobeným změnou klimatu);
• změny v ekosystémových procesech, funkcích a službách;

Zachování biologické rozmanitosti a zachování schopnosti přírody poskytovat zboží a služby je celosvětovou prioritou. Vzhledem k propojenosti biologické rozmanitosti, ekosystémů a změny klimatu má komplexní řešení jejich dopadů zásadní význam pro účinnou ochranu. Zásadním aspektem je přijetí ekosystémového přístupu k přizpůsobení se změně klimatu a začlenění řešení inspirovaných přírodou do politik rozvoje a ochrany přírody.

Odolné ekosystémy a související služby závisí na složitých interakcích mezi druhy a životním prostředím. Tyto interakce jsou velmi dynamické a často zahrnují nelineární procesy. Řízení biologické rozmanitosti a stanovišť rovněž vyžaduje zvážení různých ovlivňujících faktorů, jako jsou potenciální dopady na klima, vyvíjející se socioekonomické tlaky a s nimi spojené nejistoty. Tento posun od statického hlediska ochrany k přístupu adaptivního řízení je zdůrazněn v „Pokynech ke změně klimatu a síti Natura 2000“. Síť Natura 2000 , která zahrnuje více než 27 000 lokalit a více než 1 milion km ², zdůrazňuje význam adaptivního řízení přírodních stanovišť pro tyto chráněné oblasti a území, jehož jsou součástí.

Adaptivní řízení ekosystémů a sociálně-ekologických systémů je iterativní proces, který kombinuje opatření v oblasti řízení s cíleným monitorováním. Cílem tohoto průběžného přístupu k učení je zvýšit adaptační kapacitu zasažených stanovišť a ohrožených druhů rostlin a zvířat. V souvislosti se změnou klimatu zahrnuje adaptivní řízení: i) analýzu znalostí o potenciálních dopadech na klima a související nejistotě, ii) navrhování opatření k řešení těchto dopadů, iii) monitorování druhů, stanovišť, ekosystémových služeb a procesů citlivých na klima za účelem hodnocení účinnosti řízení a iv) přepracování a provádění zdokonalených (nebo nových) opatření v oblasti řízení. Pro účinné adaptivní řízení přírodních systémů v podmínkách změny klimatu se berou v úvahu tyto strategie:

• Porozumět přírodním procesům: Pochopte, že přírodní procesy jsou dynamické a že se očekává, že druhy budou individuálně reagovat na dopady změny klimatu. Proto musí být obhospodařování stanovišť flexibilní, adaptivní a specifické.
• Přizpůsobit priority ochrany: Reagovat na měnící se priority ochrany (v důsledku změny klimatu) a poučit se ze zkušeností na místní, regionální, vnitrostátní a mezinárodní úrovni přizpůsobením cílů, mechanismů a plánů ochrany.
• Hlavní směr adaptivního řízení: Začleňovat zásady adaptivního hospodaření s přírodními stanovišti do jiných plánů péče a strategií využívání půdy. To umožní nebo podpoří přirozený rozvoj ekosystémů odolných vůči změně klimatu a podpoří služby, které mohou poskytovat, a to i s ohledem na přizpůsobení se změně klimatu.
• Zapojit zúčastněné strany: Zapojit příslušné zúčastněné strany, aby ilustrovaly a diskutovaly o důsledcích různých možností řízení pro druhy a ekosystémy, a rovněž zdůraznit dopady na ekosystémové služby. Včasné a transparentní zapojení zúčastněných stran může zvýšit přijetí opatření pro adaptivní obhospodařování přírodních stanovišť, která mohou vytvářet určitá omezení, jako je omezení rybolovu, obnova lesů nebo změny v obhospodařování horských pastvin (např. změny doby sečení).
• Monitorovat výsledky: Zavést cílené monitorování dopadů změny klimatu na biologickou rozmanitost a ekosystémové služby (např. posuzování četnosti druhů, migračních procesů, změn fenologie atd.) a začlenit výsledky monitorování do procesů řízení s cílem neustále zlepšovat rozhodnutí.

Mezi obecně uznávaná opatření pro adaptivní hospodaření s přírodními stanovišti patří:

• Posílení ekologických sítí pro ochranu přírody. Ekologická síť pro ochranu (viz možnost přizpůsobení Climate-ADAPT Zlepšit funkční propojení ekologických sítí) je systém základních stanovišť propojených ekologickými koridory, zřízených a obnovených podle potřeby za účelem zachování biologické rozmanitosti v roztříštěných ekosystémech (řada pokynů IUCN pro chráněné oblasti s osvědčenými postupy č. 30). To je obzvláště důležité, protože změna klimatu může přimět druhy k migraci při hledání vhodných stanovišť pro přežití. Ekologické sítě lze posílit rozšířením, obnovou, propojením a ochranou základních stanovišť před současnými a budoucími hrozbami. Zřizování a správa chráněných oblastí spolu s dalšími účinnými opatřeními na ochranu jednotlivých oblastí hraje klíčovou úlohu při zachování ekologických sítí tím, že chrání ekosystémy citlivé na četné tlaky, včetně změny klimatu. Pomáhají také chránit ekosystémy, které mohou přirozeně tlumit konkrétní dopady změny klimatu. Například v mořském a pobřežním prostředí je obnova a zachování mořských řas, slanisek, korálů a mangrovových porostů důležitá pro boj proti erozi a pro zmírnění energie příchozích vln. Zelená a modrá infrastruktura podporuje zlepšení konektivity ekosystémů, zejména v městských a příměstských oblastech.

• Identifikace a ochrana klíčových ekologických prvků pro obnovu ekosystémů. Ochrana klíčových ekologických prvků vyžaduje přístup založený na krajině, pokud jde o řízení strukturálních charakteristik stanovišť (např. stadia lesních serál), kritických stanovišť (např. místa tření ryb) a druhů, které hrají důležitou funkční úlohu (Thurman et al. 2024). Klíčové ekologické rysy se mohou týkat druhu nebo společenstva (např. dravce, který má dopad na velkou biomasu nebo počet druhů) nebo důležitého typu stanoviště (např. který podporuje vysokou produktivitu nebo agregace hnízdících nebo chovných zvířat).
• Identifikace a ochrana klimatické změny Refugia. Změna klimatu Refugia jsou oblasti charakterizované stabilními místními klimatickými a environmentálními podmínkami, které přetrvávají v průběhu času navzdory změnám v regionálním a globálním měřítku (Ashcroft et al., 2012). Zatímco metody identifikace mořského refugia se stále vyvíjejí, obvykle se opírají o údaje o klimatu, topografické informace a přítomnost reliktních populací druhů, které byly opět rozšířeny (pokyny IUCN pro chráněné oblasti, řada č. 24). Ve Středomoří vyvinuli řečtí výzkumníci metodu pro identifikaci refugie založenou na rozsáhlé klimatické stabilitě a malé klimatické variabilitě v krajině (Doxa et al.,2022, Science for Environment Policy news article).

• Podpora toku genů: Podpora genetické rozmanitosti může mít zásadní význam pro zvýšení adaptační schopnosti druhů, zejména při zvažování přemísťování druhů (vysazení, opětovné vysazení nebo doplnění stavů) a/nebo zachování ex situ. Přemísťování druhů by však mělo být pečlivě hodnoceno na základě dlouhodobých rizik, společenského přijetí a právních omezení.

Zavedení komplexního monitorovacího programu má zásadní význam pro sledování účinnosti a potenciálních dopadů těchto opatření.

Zachování biologické rozmanitosti a ekosystémových služeb nelze dosáhnout bez širokého zapojení společnosti jako celku. Proto by měl být kladen značný důraz na spolupráci mezi místními orgány územního plánování, vlastníky půdy, nevládními organizacemi, místními komunitami a dalšími zúčastněnými stranami s cílem podpořit plánování, zavádění a udržování opatření v oblasti adaptivního řízení, včetně vytváření ekologických sítí.

Existuje mnoho problémů spojených s volbou konzervačních přístupů, které zvažují adaptivní řízení. Jedním z hlavních problémů souvisejících s procesy je skutečnost, že adaptivní řízení je přístup zahrnující rizika a nejistoty (např. v důsledku dopadů změny klimatu, změn ve využívání půdy atd.), který činí řízení a rozhodnutí složitějšími, a proto vyžaduje jasný závazek k flexibilitě a otevřenosti pro dlouhodobé vzdělávací procesy. Z praktického hlediska je jedním z hlavních problémů skutečnost, že velká část půdy je v soukromém vlastnictví a přírodní stanoviště jsou již velmi roztříštěná a vystavena několika tlakům, což omezuje plné provádění některých klíčových prvků adaptivního řízení (např. prvků souvisejících s možným rozšířením stanovišť a volným pohybem druhů).

Úspěch při provádění adaptivního hospodaření s přírodními stanovišti lze posílit:

• provádění opatření bez lítosti, která se zabývají celou škálou pravděpodobných dopadů,
• posílení povědomí o vysoké hodnotě odolných ekosystémů a jejich služeb, a to i pokud jde o lepší přizpůsobení se změně klimatu;
• začlenění adaptace do všech příslušných odvětví (např. řízení vodních a povodňových rizik, zemědělství, lesnictví, územní plánování) s využitím potenciálu ekosystémových přístupů k adaptaci;
• podpora partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem;
• Zapojení všech příslušných zúčastněných stran, včetně místních komunit a nevládních organizací.

Náklady se mohou značně lišit v závislosti na skutečně prováděných opatřeních. Mohou zahrnovat: 1) náklady na provádění studií o klimatických scénářích, dopadech změny klimatu a zranitelnosti biologické rozmanitosti, 2) náklady na definování řešení a přizpůsobení plánování, 3) náklady na provádění opatření (včetně například nákupu půdy, provádění prací na vytvoření nebo obnově stanovišť atd.) a 4) náklady na monitorování účinků prováděných opatření.

Z hlediska změny klimatu je cílem adaptivního řízení stanovišť zlepšit adaptační kapacitu přírodních systémů. Mezi klíčové přínosy pro biologickou rozmanitost patří zvýšená odolnost rostlinných a živočišných druhů vůči dopadům změny klimatu. Cílem tohoto přístupu je rovněž zachovat a zlepšit ekosystémové služby, včetně těch, které jsou důležité pro přizpůsobení se změně klimatu. Biologicky rozmanité a odolné ekosystémy poskytují regulační služby, které pomáhají zmírnit klimatická rizika pro lidskou společnost. Například průběžné monitorování a adaptivní obhospodařování zachovaných lesů v horských oblastech může snížit zranitelnost vůči sesuvům půdy, které mohou být zhoršeny častějšími a intenzivnějšími extrémními srážkami. Podobně adaptivní řízení stávajících zelených ploch a vytváření nových zelených infrastruktur v městských oblastech může snížit zranitelnost vůči vlnám veder.

Zachování, ochrana a obnova ekosystémů jsou přínosem pro snižování emisí skleníkových plynů. Mořské i suchozemské ekosystémy hrají při ukládání uhlíku klíčovou úlohu. Pobřežní mokřady (mangrovníky, mořské trávy a slané močály) zachycují a ukládají obrovské množství uhlíku, často označovaného jako modrý uhlík. Na druhé straně se zeleným uhlíkem rozumí uhlík zachycený půdními ekosystémy, včetně půdy a biomasy. Je spojena s lesy, rašeliništi, travinnými porosty, savanami, tundrou a ornou půdou.

Odolné ekosystémy navíc nabízejí důležité služby poskytování z hospodářského hlediska. To je důležité například pro zemědělství (zejména s ohledem na úlohu půdy a jejích ekologických společenstev), rybolov nebo zásobování sladkovodními zdroji. Odolné a dobře zachované ekosystémy mohou v neposlední řadě poskytovat důležité kulturní služby, které jsou přínosem pro dobré životní podmínky lidí a opět i pro některé hospodářské činnosti (např. cestovní ruch).

Rozvoj politik v oblasti biologické rozmanitosti v celé Evropě určuje řada klíčových úmluv a směrnic EU (např. Ramsarská, Bonnská a Bernská úmluva; směrnice ES o stanovištích a směrnice o ptácích). V roce 2011 přijala Evropská komise strategii EU v oblasti biologické rozmanitosti s cílem předcházet úbytku biologické rozmanitosti a zlepšit zdraví evropských druhů, stanovišť, ekosystémů a služeb, které budou poskytovat v příštím desetiletí. Strategie se zasazuje o ekosystémové přístupy k přizpůsobování se změně klimatu a zdůrazňuje silnou vazbu mezi odolností vůči změně klimatu a biologickou rozmanitostí. V roce 2013 přijala Komise strategii zelené infrastruktury na podporu zavádění zelené infrastruktury v EU.

V srpnu 2024 vstoupil v platnost zákon o obnově přírody (EU, č. 1991 z roku 2024). Jedná se o klíčový prvek strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti. Jeho cílem je obnovit ekosystémy, stanoviště a druhy v pevninských a mořských oblastech EU s cílem: i) umožnit dlouhodobou a trvalou obnovu biologicky rozmanité a odolné přírody; ii) přispívat k dosažení cílů EU v oblasti zmírňování změny klimatu a přizpůsobování se této změně; iii) plnit mezinárodní závazky.

Cíle ochrany je třeba pravidelně přezkoumávat s ohledem na hrozby, které představuje změna klimatu, interakce mezi změnou klimatu a jinými tlaky (např. roztříštěnost stanovišť nebo zavlečení exotických druhů) a nové poznatky, například o zranitelnosti biologické rozmanitosti vůči změně klimatu. Vzhledem k tomu, že dopady změny klimatu nebudou v jednotlivých regionech jednotné, bude důležité posoudit měnící se stav biologické rozmanitosti na místní, regionální, celostátní a mezinárodní úrovni a reagovat na něj přizpůsobením stavu a cílů ochrany v různých úmluvách a plánech a mechanismech ochrany.

Obecně platí, že čas na definici adaptivního systému řízení je otázkou několika let (1–3), včetně fáze konzultací se zúčastněnými stranami. Očekává se, že prováděcí fáze bude trvat déle, i když do značné míry závisí na zvažovaném konkrétním adaptačním opatření.

Každý adaptivní přístup ze své podstaty vyžaduje přijetí nepřetržitého procesu plánování, provádění, monitorování a přezkumu. Životnost konkrétních adaptačních opatření závisí na jejich typologii a údržbě, ale obecně je velmi dlouhá a očekává se, že přínosy budou trvat neomezeně dlouho.